ŽIJEME V DOBĚ JEDOVÉ?

Minulý týden si tak jedu tou podzimní jihočeskou krajinou a kochám se tím, jak je tu krásně. Listí se pomalu začíná barvit a zemědělci na polích dokončují své práce. Ta pole mě uchvátila. Nekonečné hnědé plochy nádherně upravené zeminy, kde se rodí většina rostlinné potravy, kterou konzumujeme. Jedu dál a pozoruji obrovské stroje, které orají i vláčí, podivuji se a zároveň obdivuji to, kam až se tato technika za můj život dokázala posunout. Traktory, které si pamatuji z dětství, působí proti dnešním kolosům jako hračky. Právě projíždím kolem šestikolového monstra s nádrží velkou jako menší dům a přemýšlím, k čemu je asi tak užitečný. Dojde mi to v momentě, kdy k němu přijíždí traktor, který do svého zařízení tankuje z onoho kolosu jakousi tekutinu. A v tu chvíli je romantika pryč. Namísto obdivu krásně zarovnaných polí, začnu soucitně přemýšlet nad tím, co to do té naší země vlastně pumpujeme. Do té voňavé hlíny, kterou jsme dostali darem od Boha k tomu, abychom mohli pohodlně žít v dostatku a netrpěli hlady a kterou čím dál víc drancujeme a „obohacujeme“ různými chemickými preparáty pro to, abychom z ní vyždímali co nejvíce. Víte, proč v potravinách došlo za posledních pár desetiletí k tak obrovskému poklesu živin? Právě proto, že půdu vyčerpáváme, nedodržujeme osevní postupy, přeháníme to s chemií  všeho druhu, modifikujeme a v neposlední řadě plýtváme. Zkráceně – nenakládáme s ní tak, jak se má a jak si zaslouží. Ale jak často říkám, ona nám příroda tu naší bezohlednost vrátí.

A tak tu sedím, v ruce knížku „Doba jedová“, koukám na tu naší domácí cibuli, která se právě suší venku na terase a přemýšlím o tom zázraku, jak z malého semínka vyroste něco tak dokonalého.

Závěrem chci poděkovat zemědělcům, pěstitelům, chovatelům a všem těm kteří se rozhodli jít správnou cestou a díky nimž můžeme jíst i dnes zdravé potraviny. Díky, že jste 

A jako příklad o tom, se děje v dnešním zemědělství (a potravinářství) uvedu zkrácený úryvek z knihy „Krutá hra o tvé zdraví“ od Tomáše Kašpara., a sice o pšenici – základní surovině pro pečení nejenom chleba. „Pšenice, kterou jedli naši předkové ještě před sto lety, byla úplně jiná pšenice, než kterou jíme dnes. Od dob starých faraónů v Egyptě, až do druhé světové války se pšenice moc nezměnila. Navíc se zrno používalo celé, včetně klíčku a obalu, čímž šlo opravdu o velmi zdravou potravinu. Do konce války byly známé 3 variace. Po válce se řešila otázka, jak odstranit hlad ve světě. Úmysl byl více než dobrý. Vzniklo mezinárodní středisko pro vylepšení kukuřice a pšenice a začalo se s obrovským křížením a šlechtěním rostlin. V posledních 50. letech prošla pšenice dramatickou proměnou v rukách zemědělských inženýrů. Pšenice se křížila a křížila, aby lépe odolávala plísním, škůdcům nebo suchu, aby lépe rostla, aby těsto lépe kynulo a hlavně aby měla vyšší výnosy. Postupně vzniklo přes  25.000 variací pšenice. No a dnes přichází ještě ke slovu genetika. Dnešní pšenice dává až 10x vyšší výnos, než před 100 lety. Roste také ale na nízkých, silnějších a tuhých stvolech, aby se nelámaly pod tíhou klasu. I já ještě pamatuji pšenici z mých klukovských let, která byla vysoká přes metr. Dnes roste na polích pšenice, která má okolo půl metru. Při všem tom křížení a šlechtění se ale zapomnělo na jednu podstatnou věc. Testovat, jaký vliv má nový druh pšenice na zdraví člověka.“ – takhle jen velice zkráceně, doporučuji si knihu přečíst celou, protože v ní najdete nejedno překvapení, o nichž se nemluví.